ZÁPADOČESKÁ POBOČKA

text: Pavel Bezděčka

Znáte tu situaci? V čím větším jste časovém presu, tím více vás zdržují myšlenky na něco naprosto jiného než máte dělat. Mne to pronásleduje odmala. Věděl jsem, že musím utřít prach, neboť dříve nemohu ven, ale já MUSEL myslet na to, jak to dopadne s proradným šejkem v knize, co jsem právě četl a prostě jsem MUSEL dočíst kapitolu, třebaže kluci již na dvoře kopali do mičudy a pískali na mne. Stejné to bylo se školními úlohami, a tak se to táhne se mnou dodnes. V těchto dnech musím pracovat hned na několika termínovaných úkolech, ale já myšlenkami neustále bloudím v nastávající sezóně, co všechno udělám, nasbírám, navštívím, vymyslím…. „Tak STOP,“ řekl jsem si dnes, „zdržuje tě to od práce, je to jalové a nedůležité.“ A prostě jsem si ZAKÁZAL na sezónu myslet. Fajn. V ten okamžik přehodilo mé myšlení výhybku a zamířilo do minulosti. Hlavou mi prolétla řada myšlenek na krásné okamžiky v terénu, co jsou již nenávratně pryč a pak se vše zastavilo na jedné zasunuté vzpomínce z let dávno minulých. Tedy konkrétně z roků 1989 a 1990, čili z období, kdy jsem bydlel i pracoval v uherskohradišťské lesácké výzkumné stanici. Tenkrát jsem se vedle mravenců ještě hodně věnoval střevlíčkům, a těch se právě týká ta vzpomínka. Čili první Bezďova noticka terénní. Ta stanice, v níž jsem pracoval i bydlel, stála uprostřed lužního lesa, jižně od Uherského Hradiště, kousek od Kunovického letiště. Tenkrát jsem miloval běhání (dnes bychom řekli jogging) a měl jsem v okolním lese vypracován systém pěšin, jejichž propojováním jsem získával trasy o volitelném počtu kilometrů. Všechny ty okruhy vedly k rozsáhlým jezerům, jež tu na 150 hektarech vznikly odtěžením šterkopísů. Jedna z tras vedla úzkou pěšinkou od jezer přes travnatý závěr letištní plochy, pár metrů od konce betonové přistávací dráhy. Jednoho parného odpoledne koncem srpna jsem v těchto místech na hlinité pěšině uviděl zmítajícího se střevlíka přejetého kolem cyklisty, jichž tu mnoho projíždělo k jezerům. Přerušil jsem běh s tím, že chudákovi zkrátím trápení a zůstal jsem překvapeně zírat. Nebyl to žádný Carabus, jak jsem myslel, ale Calosoma auropunctatum. Krásná a velká samice byla však natolik rozdrcena, že její umístění do sbírky bylo nereálné. Proto jsem se rozhodl hned týž večer se na ten vykosený letištní trávník vrátit a položit několik zemních pastí. Byla to maličkost, neb na kole jsem to měl ze stanice nějakých patnáct minut.

I stalo se a hned další odpoledne jsem běžel stejnou trasu se smrtničkou v kapse trenýrek. Leč marně. V pastích byla nejrůznější střevličí havěť, ale krajník žádný. Tak se to opakovalo celé dva týdny a doma se mi sešlo hezké střevlíčkové spektrum s řadou dobrých druhů. Jen krajníci scházeli. Proto jsem pasti v tomto místě zrušil a místo jedné skupiny vytvořil dvě – jednu jsem umístil ke konci travnatého pásu až k okraji pole, druhou jsem posunul naopak hlouběji do letištní plochy, do širokého koseného trávníku, co odděloval betonovou dráhu od sousedního pole. A opět jsem dennodenně běhal se smrtničkou v kapse. Během dalších dvou týdnů se nic nezměnilo, spektrum druhů se prakticky opakovalo. Proto jsem provedl další změnu a skupinky pastí jsem opět posunul do obou směrů. Tedy první až do pole směrem k jezerům, druhou pak ještě hlouběji do letiště, ovšem stále v tom koseném pásu mezi polem a betonem. Hned druhý den přišlo překvapení. V druhé skupince pastí, tedy vedle betonové dráhy, jsem našel dva kluky a jednu holku báječného druhu, jímž byl Pterostichus cylindricus. Následujícího dne tam byly další dva kousky, o den později pět a hned nato dokonce osm. To už jsem změnil strategii. Skupinu pastí v poli za letištěm jsem zrušil (nic nového tam nepadalo) a skupinu pastí u dráhy jsem roztáhl do délky dvou set metrů. Navíc jsem všechny tyto pasti položil suché, tedy bez smrtící tekutiny i bez návnady. Rozhodl jsem se totiž sledovat sílu zdejší populace, a protože již začal říjen byl jsem zvědavý jak dlouho budou cylindrikové aktivovat. Za několik dnů jsem počet pastí snížil na deset položených v transektu dlouhém necelých sto metrů. Musím přiznat, že jsem byl den ode dne překvapenější. Již to, že v této naprosté rovině, v níž na stovky metrů (v příčném směru) a na kilometry (v podélném směru) nebyl ani drobný keřík, natož pak strom, žila a prosperovala populace tohoto druhu, bylo neuvěřitelné. Pak mne zaskočila síla populace, protože v některých dnech v průběhu října jsem z pastí vysypával dvacet až pětačtyřicet cylindriků. Nu a do třetice jsem byl překvapen, že tito báječní brouci aktivovali až do druhé poloviny listopadu, tedy až do příchodu prvních silných mrazů. Vše jsem si tenkrát samozřejmě zapisoval (snad bych ty zápisky dokonce ještě někde našel), a tak si pamatuji také, že poměr pohlaví se pohyboval prakticky na úrovni 1 : 1. Protože má zvědavost nebrala konce, čekal jsem netrpělivě na konec zimy, abych mohl ověřit, zda a hlavně kdy začnou cylindrikové na jaře aktivovat. První pasti jsem položil hned při prvním odměku co přišel na konci února a první elegány jsem v pastích zaznamenal kolem půlky března. Bylo jich málo, měli zřetelně odřené krovky a sem tam jim scházel koncový článek chodidel, ale byli aktivní. Krom dnů s výrazným ochlazením padali do pastí zcela pravidelně a poměr pohlaví byl stále plus mínus vyrovnaný. V polovině května se v pastích začali objevovat čerstvě vylíhnutí jedinci. Nejprve se objevili samci, pár dnů po prvních samcích i samice. Do půlky června ovládla letiště nová generace, poškrábaní gerontové zmizeli. Kruh se uzavřel. Řeknu vám, byl to zajímavý rok života. Naběhal jsem spousty hezkých „cylindrických“ kilometrů (neb jsem tam prostě musel každý den, přinejhorším obden a výjimečně i na kole, když jsem jinak nestíhal). Při tom běhání jsem pak často myslel na entomologa Herbsta, který oba druhy (tedy Calosoma auropunctatum i Pterostichus cylindricus) popsal v roce 1784. Dumal jsem o tom, za jakých asi okolností je sbíral a zda se přitom také tak naběhal. Ovšem on se ten Johann Friedrich Wilhelm Herbst narodil v listopadu 1743, tedy v roce popisu mu bylo 41 let. Hm… v 18. století už to byl asi pán v letech. Tedy asi toho moc nenaběhal. Zato popisoval jak na běžícím pásu! Nu – snad vás má noticka potěší. Je svědectvím toho, že i na zdánlivě fádním místě lze očekávat zázraky, a také dokazuje, že některé druhy jsou schopny rázně vybočit z našich tradičních představ o jejich ekologických nárocích a sezónní dynamice.

Pterostichus cylindricus