Otiorhynchus desertus
Rosenhauer, 1847
(řád Coleoptera, čeleď Curculionidae)
Jak žije: Životní nároky tohoto terikolního druhu jsou málo známé. Jako valná většina ostatních druhů rodu je velmi pravděpodobně polyfágním fytofágem a to jak larvální stadium, tak imago. V literatuře se zmiňuje vazba druhu na mechy, což lze z českých nálezů tohoto nosatce potvrdit. Imaga byla u nás vždy nalezena na otevřených skalnatých nebo suťových stanovištích s přítomností mechových pokryvů, vždy v přímém kontaktu s geologickým podkladem. K samotnému podkladu má ale tento brouček zřejmě indiferentní vztah. Nalezli jsme ho jak na studené a kyselé žule, tak i na k životu příznivějších algonkických břidlicích a v Doupovských horách dokonce na teplých bazických vyvřelinách. Imaga žijí skrytě, k jejich nalezení je většinou nutné použít metodu prosevu detritu, se štěstím se dají na vhodných místech i smýknout, především krátce po dešťových přeháňkách, kdy se vylézají z nasáklých půdních vrstev osušit.
Kolik měří: cca 4 – 5 mm
Kde všude se s ním chlubí: Areál druhu je západoevropský s potvrzeným výskytem ve Francii, severní Itálii, na Britských ostrovech, ve Švýcarsku, v jižní Skandinávii. Nejblíže k nám se vyskytuje vzácně v Německu a severozápadním Polsku.
Kam dorazil v Česku: Z České republiky je nosatec Otiorhynchus desertus známý výhradně z nejzápadnějších Čech a to doposud jen ze čtyř lokalit v oblasti Tepelské plošiny, Slavkovského lesa a Doupovských hor. Zajímavé je, že byl zjištěný teprve nedávno, přestože jeho přítomnost u nás je nepochybně velmi starého data. Podle charakteru jeho stanovišť lze dokonce usuzovat na starý relikt některého raného postglaciálního období. Příčinu absence starších českých nálezů je třeba hledat ve skrytém způsobu života brouka. Teprve cíleným vyhledáváním byl v poslední době nalezen na třech nových lokalitách, když v prvním případě šlo vysloveně o šťastný nález.
Jak ho správně určit: Nosatec patří do podrodu Pendragon, který má v Evropě a také u nás jeden velmi podobný všeobecně rozšířený druh – O. ovatus (Linnaeus, 1758) (na toho se podívejte třeba sem: www.zin.ru/Animalia/Coleoptera/rus/otiovagl.htm). Od něho se dá odlišit v několika znacích: O. desertus má drobnější zoubky na předních stehnech, na štítu nemá sérii podélných kýlů (ty jsou u O. ovatus tvořeny sloučením hrubých granulek do podélných řad) a konečně je naše specialita na rozdíl od běžného O. ovatus výrazně tomentována. Otiorhynchus ovatus má na krovkách jen jemné, řídké a krátké chloupky, takže vypadá při běžném shlédnutí lysý.
Text: Stanislav Benedikt, foto: Zbyněk Kejval
