ZÁPADOČESKÁ POBOČKA

Česká společnost entomologická

Proč nejezdit za Meloë decorus z Plzně až na Stroupeč

text: Stanislav Benedikt

Jaro je konečně tady! V posledních letech držíme tradici. Jakmile se udělá nějaký pěkný víkendový den v první polovině dubna, vyrážíme na Žatecko za majkami (u nás se jich stále nějak nedostává...). Jsou to pro nás takoví první jarní poslíčkové, taková jistota, že zima už je konečně pryč, i když obvykle i potom ještě krátce zahrozí. Lezeme po stráni a hledáme a kdo najde první, má bod. Jako v Rychlých šípech. Pak se s nimi krátce potěšíme a vypouštíme ty malé modré kravičky zpátky na pastvu. Letos se nám takové jarní vítání povedlo na velikonoční sobotu. Ráno jsme vyrazili na jistotu, tj. na Stroupeč, i když majky na Žatecku známe i z jiných míst, nikde ale tak početně. Je to z Plzně, tedy přesněji od našeho domu na Slovanech, zhruba 85 kilometrů. Tedy ne zrovna kousek, ale stálo to vždy zato. I letos bylo na Stroupeči živo, kolem poledne se teplota vyšplhala přes deset stupňů a kravičky vyběhly. Oba tamní druhy, tedy jak Meloë decorus (nevím proč nezařazená do Červeného seznamu bezobratlých ČR!?), tak její příbuzná zavalitější Meloë scabriusculus, tu běhaly v desítkách. Když jsme se jich po dvou hodinách konečně nabažili, vyrazili jsme k Plzni s tím, že uděláme ještě zastávku na jedné lokalitě u Podbořan, kterou jsme docela náhodou objevili před pár lety.

Kozí hřbet, tak se ta lokalita jmenuje, je takový protáhlý stepní kopec nebo spíš rozměrný pahorek západně od Buškovic. Na rozdíl od Stroupeče a Žatecka vůbec, kde jsou stepní lokality na miocénních sedimentech, patří pahorky západně od Podbořan geologicky k čedičovým vyvřelinám Doupovských hor. Vizuálně připomínají trochu stepní lokality Lounského středohoří. Podbořansko leží ale na samém jižním okraji českého termofytika, proto jak vegetace, tak i hmyzí fauna jsou tu už o něco chudší, méně vyhraněné. Za návštěvu to tu ale stojí. Minimálně proto, že do Plzně je to odtud „jen“ asi 70 kilometrů. Tolik od nás k nejbližším skutečně stepním lokalitám, které ve své typické podobě na Plzeňsku chybějí. Vegetace je na Kozím hřbetu rázu stepního, je tu několik druhů rostlin, které dál do mezofytika Rakovnické pahorkatiny a ještě dále na Plzeňsko už nezasahují. Především jsou to bohaté porosty pelyňku ladního (Artemisia campestris), hlavně ale koniklec luční český (Pulsatilla pratensis bohemica). Toho jsme tu našli několik pěkných trsů i letos, i když většina z nich byla zatím rozkvetlá jen tak napůl. Přece jen i na nich se podepsala letošní dlouhá zima.

V pozdním odpoledni, kdy jsme sem letos dorazili, se počasí už bohužel kabonilo a začal foukat silný vítr. Přesto tu bylo živo. I tady, stejně jako na Stroupeči, jsme viděli drobné huňaté zlatohlávky Tropinota hirta, pro nás Západočechy tak trochu exotický druh. Pod stařinou, v drnech a pod koberci lišejníků jsem vyhrabal hlavně početné střevlíky, skoro vesměs kvapníky z rodu Harpalus. Ale ne ledajaké! Kromě druhů vyskytujících se běžně i na Plzeňsku, jako třeba Harpalus pumilusH. tardus, tu byli četně i druhy u nás už vzácnější – H. distinguendus a H. subcylindricus. Nejvíc mě tu ale potěšily nálezy ryze stepních druhů – H.caspius roubali a především H. politus. Tenhle střevlík je typickým představitelem stepní fauny s výskytem v nejsušších oblastech Čech, zde především Lounska a Mostecka. Podbořansko je skutečně jeho okrajová výspa, na Kozím hřbetu ale vůbec není vzácný. Spolu se střevlíky jsem tu vedle všudypřítomného potemníka Opatrum sabulosum viděl i několik potemníků Pedinus femoralis, dalšího představitele reliktní stepní fauny dosahujícího v tomhle koutě samotného okraje svého českého areálu. Původně zamýšlený prosev jsem nakonec neudělal. Po zkušenosti s vyhrabáváním stařiny se mi zdálo, že by z něho doma běhali stejně hlavně už zmínění střevlíci. Na drabčíky jsem při probírání drnů skoro nenarazil, stejně i jiní brouci byli jen výjimečně. Jinak se tu ale dá najít ledacos zajímavého. Při dvou předchozích krátkých návštěvách jsem na Kozím hřbetu zjistil třeba nosatce Tychius polylineatus a T. schneideri nebo Sibinia phalerata, z mandelinek je tu Chrysolina analis atd.

To nejlepší přišlo ale nakonec. Přes nepříliš už vlídné počasí, kdy sluníčko definitivně zmizelo za mraky a vítr nepříjemně obtežoval, se mi najednou pod nohama motala majka Meloë decorus! Daleko (celých 15 km!!!) od centra svého výskytu na Žatecku mě tenhle nález opravdu mimořádně potěšil.

Příští jaro si totiž cestu zkrátíme a namísto na lokality v okolí Žatce pojedeme za majkami „jen kousek“ od nás, na Podbořansko.


Začátkem dubna převládá na Kozím hřbetu žlutohnědá. Nová vegetace teprve raší. (foto Jitka Raisová)

na hrbetu

Kravička Meloë decorus na pastvě. (foto Jitka Raisová)

meloe decorus

Největšími krasavci jsou tu na jaře konilece Pulsatilla pratensis bohemica. V poupětí při zemi si pochutnává huňatý zlatohlávek Tropinota hirta.  (foto Jitka Raisová)

koniklec

Celkový pohled na stepní pahorek Kozí hřbet u Buškovic v pozadí s Krušnými horami a komíny Prunéřova. (foto Jitka Raisová)

Kozi hrber panorama

Střevlík Harpalus politus(foto Stanislav Benedikt)

harpalus