ZÁPADOČESKÁ POBOČKA

Česká společnost entomologická

Jak jsem hledal Langelandii a dostal se tak mrňkám na chuť

text: Miroslav Zýka

Mrknul jsem se nedávno na „Noticky terénní“ a zjistil, že se v nich už rok neobjevilo nic nového. Je to škoda, právě takové zprávy z cest a sběrů kolegů čtu velmi rád. Poslední noticka od Pavla Bezděčky ovšem sahala více do minulosti jeho entomologického snažení. Takže na základě tohoto zjištění jsem se rozhodl napsat pár řádek z mé broučkařské minulosti. Třeba i jiní kolegové si rádi počtou trochu odlehčený entomoliterární žánr (takovou „Niedlovinu“) a chvilku obětují přelouskání tohoto mého počinu.

Nevím jak jiní, ale já měl v hlavě jeden druh brouka, po jehož nálezu jsem toužil více než u ostatních. Měl jsem konečně po studiích a začal přemýšlet, čím se zabavit ve volném čase. Brouky jsem sbíral již na základní škole, ale přece jen během studií jsem se broučkaření věnoval sporadicky. Navíc mě do té doby fascinovali různí tesaříci, střevlíci, zlatohlávci a další nápadná čeládka. Rozhodl jsem se tedy, že si pořídím nějakou další literaturu a začnu se broučkaření věnovat intenzivněji. Podal jsem si tedy inzerát do časopisu Živa a na jeho základě získal, kromě několika dalších knih, i Reitterovu Faunu Germanicu. Už jsem si ji sice někdy před tím prohlížel ve vědecké knihovně, ale jejím vlastnictvím jsem ji mohl prostudovat hlouběji. Hned mě zaujalo množství do té doby mě málo známých pidibrouků. Zejména čeleď Colydiidae (dnes Zopheridae) mě fascinovala neobvyklými tvary, šupinkami a tykadly jednotlivých druhů. A zvláště pak jedno zvíře s tajemným názvem Langelandia anophtalma. Slepý, v půdě žijící tvor s výraznými žebry na krovkách. Ani nevím proč, ale po tomto broučkovi jsem zatoužil nejvíce. V té době jsem ale vůbec netušil, zda se toto zvíře u nás chytá. Navíc jsem byl trochu solitér a mnoho kontaktů jsem na ostatní sběratele neměl. A tudíž ani aktuální informace o dění na poli broučkařském.

Po pár letech mě osud zavál do Olomouce a já se začal seznamovat s tamní vyspělou entomologickou komunitou. Posléze jsem se seznámil i s Ivo Jenišem a vybaven blokem na poznámky, lupou a svačinou pro nás oba jsem začal trávit některé soboty nad jeho krabicemi s česko-slovenskými sběry. Zapisoval jsem si, jak se od sebe příbuzné druhy liší, ale zejména jsem se Ivoše ptal na okolnosti jejich sběru, jaký vyhledávají biotop a podobně. Od těch dob směle nazývám Ivoše svým „Velkým učitelem“. A u něj jsem také viděl poprvé Langelandii na vlastní oči. Sám Ivo ji nesbíral, ale měl pár kusů ze Švýcarska. Jeden kus mi dokonce věnoval. On mi vlastně věnoval řadu nádherných broučků a já si po čase všiml, že pokud jsem od něj nějaký druh dostal tzv. „na mustr“, po krátkém čase jsem ho sám někde ulovil. Jen s tou Langelandií to nešlo tak rychle. Ale přerod ze sběratele velkých barevných brouků na vyznavače „mrněk“ byl tehdy dovršen. 

Uplynula opět nějaká doba a já se ocitl na tradiční akci v Litovli zvané „Entoprase“. Selátko se točilo nad ohněm, pivo teklo do půllitrů a s kamarády jsme klábosili nejen o broucích. A tam mi Jirka Vávra sdělil, že vyprosíval Langelandii v lednickém zámeckém parku! Nemusím snad více naznačovat, kam vedly mé následující výpravy. Ve starém batohu jsem vláčel prosívadlo a svačinu a České dráhy mě úspěšně dopravovaly na nádražíčko v Lednici. Pak následoval skok přes zídku zámecké zahrady. Za nějakou tu hodinku cesta zpět, pivo na břeclavském nádraží a v kupé meditování o tom, co všechno asi leze v pytli s prosevem. Doma rychlá koupel, a první rozborka prosevu na balkóně. Z prosevu padali sice zajímaví broučci (např. z rodů Anommatus, Teredus, Oxylaemus atd.), ale bájná Langelandia nikde. Před spaním jsem pak přemýšlel, co příště udělat lépe.

Byl začátek září a já si naplánoval další prosev v lednickém parku. Scénář byl podobný jako u předcházejících výprav. Prosíval jsem zeminu v blízkosti kořenů starých dubů, pak jsem z místního kompostu vytahoval kusy tlejícího dřeva a hliněnou krustu z nich obíral do prosívadla. Doma jsem opět nedočkavě klečel u akvária s naplněnými plechovými děrovanými kapsami na prosev, a sledoval první vybíhající broučky. Z otvoru v kapse vypadl další brouk a zůstal ležet na zádech. Podle jeho pohybů, jak se snažil dostat se zpět na nohy, jsem okamžitě poznal, že jde o nějakého Colydiida či Bothriderida. Tvar se mi ale zdál pro mě neznámý – rychle jsem broučka nalepil na nasliněný prst a obrátil krovkami vzhůru. I přes zrnka hlíny, nalepenými na těle, jsem poznal Langelandii. Krevní tlak se mi okamžitě zvedl a já pocítil sílu adrenalinu. Langelandii jsem přendal do malé petričky a sledoval, jak se v ní pohybuje sem a tam. Když opadlo počáteční vzrušení, vzal jsem do ruky mobil a pochlubil se „Velkému učiteli“. Gratulace opravdu potěšila. Z prosevu posléze vypadl ještě jeden kus a další rok jsem nález opět zopakoval. To však už mé výpravy vedly na jiná místa, i když do lednického parku jsem se občas vracel rád.

Podařilo se mi od nálezu Langelandie objevit mnoho dalších krásných a zajímavých druhů, ale už žádný pro mě nebyl tak vytoužený jako ona. Ona byla prostě srdeční záležitost. A nakonec jí vlastně mohu poděkovat, že mě ty nejrůznější mrňavky tak chytily. Díky, Langelandie anophtalmo!

       Po této cestě směr Janův Hrad jsem chvátával na lokalitu Langelandie