ZÁPADOČESKÁ POBOČKA

Česká společnost entomologická

Číslo 3 žije

text: Miroslav Zýka

„Teď cosi zalétlo k blízké kládě. Hledáme marně. Půda u klády je po vyrvaných kořenech rozdrásána a překáží prohledávání. „Trpělivost přináší růže“, praví přísloví. A trpělivostí se musí obrniti každý pozorovatel přírody. Stojíme proto tiše a bedlivě hledíme v ta místa, kde ten podivný hmyz zapadl. Vtom pod kládou trsu mechu cosi se pohnulo. Krásný krasec žlutoskvrnný (Buprestis novemaculata L.) netuší už nebezpečí a chystá se odlétnouti. Kovově černavé krovky s nádechem do modra a se 4 žlutými skvrnami dobře splývají s rozrytou půdou.“

Takto popisuje ve Věstníku musejního spolku královského města Rakovník z roku 1936 setkání s krascem Buprestis novemmaculata entomolog Jan Tichý v článku „Broučí farma na Rakovnicku“ s podtitulem „Krasci“. Z velké části se zde věnuje krascům převážně borovicového komplexu lesa severně od Rakovníka, který se táhne kolem obcí Olešná a Chrášťany až k dálnici D6, takzvané Karlovarce. Na článek jsem si vzpomněl na základě debaty kolegů o spáleništích borovicových lesů na Entofóru. Počátkem srpna 2015 totiž hořel les nedaleko Chrášťan. A jak je známo o takových požárech – „lesníkova starost, broučkařova radost“. A nebyl jsem sám, kdo měl v hlavě ohořelé stromy. Honza Bořucký je sice člen daleké Východomoravské pobočky ČSE, ale v posledních letech díky rodinným vazbám velmi často pobývá v Rakovníku a Chrášťanech samotných. Naše letošní společné akce jsou vzorem spolupráce obou našich poboček. Pokud by nás chtěl někdo ze západočechů či východomoraváků následovat, stačí vdát dceru na druhý konec republiky tak, jak to provedl Honza.

Protože nejsem „krascař“, musel jsem se napřed teoreticky připravit. Přiznám se, že jsem vůbec netušil, jak je na tom B. novemmaculata v Čechách špatně, dokonce to dotáhla do nejvyšší kategorie Červeného seznamu. Protože mě zrovna tento druh (uváděn J. Tichým v článku jako třetí v pořadí) padl do oka, tak mě ono zjištění trochu zchladilo. Navíc i s některými dalšími druhy borovicových krasců to není až tak dobré, jak jsem si myslel. To je důsledek toho, když čeleď neděláte, a pak si přečtete v již letitém klíči od kolegy Bílého - „ ve starých borových lesích na celém území“. Trochu do reality mě posunulo dílo pánů Škorpíka, Křivana a Krause o krascích Znojemska s poznámkami k jejich výskytu v ČR. Také když jsem si srovnal hospodaření v popisovaných lesích v roce 1936 se současným zdejším stavem, který jako domorodec znám, kdy jsou paseky zorány, pařezy odstraněny, a poražené dřevo okamžitě odvezeno z lesa, v nic moc jsem nedoufal. Ale člověku to nedá, a také můj patriotismus mi velel ověřit, jak to po více než osmdesáti letech od Tichého článku se zdejšími krasci vypadá, a to i s ohledem na existenci spáleniště, které před dvěma roky nezištně poskytl cizí předmět, který ve spolupráci se žací lištou kombajnu hodil jiskru… 

Poprvé jsem na lokalitu dorazil 22. července. Počasí nádherné – parno jako prase. Obešel jsem spáleniště a snažil se najít nějaké zajímavé místo. Sluníčko zatím ale neosvětlovalo okraj očazeného porostu, takže jsem se chvilku rýpal v několika kládách ponechaných tu snad pro kůrovce. Vytěžil jsem z nich potemníčka Corticeus linearis, a pak se odebral na vyhlídnuté místo. Slunce začalo ozařovat spálené kmínky boroviček. Jako první jsem samozřejmě zaznamenal druh Phaenops cyanea, který je tu všude hojný. Po určité době jsem si všiml, že některé kusy jsou celé zelené, tak jsem se na ně zaměřil. S vydatnou pomocí kolegů jsem je pak určil jako Phaenops formaneki. Bylo jich sice podstatně méně než příbuzného druhu, ale hlavně že tu jsou. Druhým nejhojnějším krascem byl Chrysobothris igniventris. Vysledoval jsem, že naletují většinou na zhruba tři první borovičky z kraje porostu, a tam jsem jich chytil nejvíce. Asi po hodince procházení se padesát metrů tam a padesát zpátky, a čučení na ohořelé kmeny, jsem zaznamenal nějakého většího brouka sedícího na boční straně kmene. „No ty vole, číslo 3 tady ještě žije!“. Buprestis novemmaculata jak vyšitý. Spáleniště nezklamalo. Našel jsem pak ještě jeden kus a spokojeně mířil domů, počasí se stejně vyvíjelo tak, že bych mohl chytnout blesk do zad.

Lokalitu jsem pak navštívil 29. července s Honzou, počasí ale nebylo úplně ideální. Po novemmaculátách ani stopy, ostatní zjištění krasci naletovali, ale v menším množství než při první návštěvě. Honza coby uctívač dlouhotykadelníků se věnoval i jim. Vzhledem k době a charakteru lokality našel druhy Hylotrupes bajulus a Acanthocinus aedilis s tím, že je podezření na výskyt Acanthocinus griseus.

Potřetí jsem na spáleniště zamířil 1. srpna. Teplota tady dosahovala 36 stupňů Celsiových a navíc na pole sousedící s lokalitou přijel kombajn, takže jsem byl v pravidelných intervalech zasažen spadem plev a obilného prachu, čili debata o tom, zda někteří broukaři jsou magoři, je naprosto zbytečná. S třemi litry vody jsem se zde pohyboval čtyři hodiny. Nic moc, když uvážíme, že většina populace okresu zrovna ležela v tisících hektolitrů vody, a to po dobu znatelně delší. Bohužel další novemmaculatu jsem nenašel. Nakonec ta sauna nebyla marná, protože jsem na jiném místě, kde bádal v minulých dnech Honza, chytil čtyři kusy Buprestis haemorrhoidalis. Tři z nich naletěli na skoro totožné místečko na ohořelém modřínu, čtvrtý byl na borovici.

Naposledy jsem lokalitu navštívil 8. srpna. Bohužel počasí nesplnilo očekávání, foukal dosti silný a kupodivu i chladný vítr. Zaznamenal jsem pouze P. cyanea a Ch. igniventris. Alespoň jsem z usychajícího modřínu sebral tesaříka Tetropium gabrieli. Tím jsem pro letošek s borovicovými krasci skončil, ale za rok se sem opět podívám, dokud efekt spáleniště trvá. Před řadu spálených boroviček jsou už vysazeny nové, takže až vyrostou, toto místo zastíní. 

Tolik tedy report o krascích spáleného borovicového lesa u Chrášťan. Podotýkám, že jsem se díval i na nové sazenice borovic, kde by podle mínění některých kolegů měli krasci sedat, ale výsledek žádný. Možná si někteří řeknete: „ Bzenec, Malacky“ atd. Jasně, ale mě daleko více těší, a je pro mě i daleko cennější, že tito fešáci stále žijí kousek vedle mě. 

A na závěr jedno bionomické zjištění, které jsem nikde nečetl, a na které jsem si musel přijít sám. Vašek Týr ve svém článku o krascovitých okolí Žihle uvádí u B. novemmaculata a B. haemorrhoidalis lokalitu Nový Dvůr (u Žihle ). No a kousek od mnou popisované lokality je co? No také Nový Dvůr (spadající pod Chrášťany). Takže tyto druhy preferují blízkost Nových Dvorů. Nechápu, že to nějakého specialistu na krasce ještě nenapadlo.